I když je těžká doba, musí se vše řešit jen tím, že pro vlastní prospěch a přežití musí být člověk člověku vlkem?
Už několik měsíců si hledám práci a nejenže se žádná neobjevuje, ale dokonce už nejsou v nabídce ani žádné brigády. Nedávno jsem se od jedná blízké příbuzné dozvěděl, že nejsem dost usilovný v hledání si práce, protože jinak bych si ji už dávno musel najít. Zůstal jsem tak vlastně černou ovcí v naší rodině, protože všichni ostatní práci mají. Nemohu proto proti tomuto názoru nic namítat, protože mají pravdu. Co mohu říci na svoji obhajobu. V současnosti je v Česku nezaměstnaných asi 500 tisíc občanů a k tomu je nabízeno asi 25 tisíc volných míst. Jinak řečeno, na každé jedno volné místo připadá přibližně 20 zájemců. Když se však podíváte na ta volná místa, zjistíte, že buď hledají obchodníka na živnostenský list nebo odborníka s minimálně 3 letou praxí. Ta první nabídka musí každého okamžitě odradit, protože si dovede představit, o co se jedná, ta druhá je také velice prapodivná, protože v běžném životě platí, že každý člověk je po čtvrt roku na vyhození, po půl roce je už dobrý, po třičtvrtě výborný a po roce nenahraditelný. Když se proto člověku dá šance a hned se nevyhazuje pro neschopnost, není problém vhodného člověka najít. Ba naopak bych se zamyslel nad těmi, kteří ty lidí přijímají a zaškolují, zda ti jsou na správných místech. Po svých zkušenostech o tom silně pochybuji.
Tato doba mi velmi připomíná dvě období. První bylo vyhlazování Židů v době 2. světové války v koncentračních táborech. Někteří z Židů měli na výběr buď zemřeš v plynu nebo tam ostatní budeš nahánět a potom vynášet a likvidovat. Pokud se chtěl člověk zachránit, musel zvolit druhou variantu. Něco podobného bylo i v Rusku na přelomu 19. a 20. století. Ruští mužici měli na výběr, buď snášet tu bídu, utrpení a války a svoji situaci řešit popíjením vodky nebo začít přemýšlet o tom, zda by se a za jistých okolností dalo žít i lépe. A i tu platilo, že až na několik výjimek, všichni volili tu jednodušší, ale pro společnost horší variantu, volbu s vodkou.
A tak se vlastně ptám, kam jsme to jako společnost vlastně klesli. Musí skutečně po přibližně každých 50-ti letech Evropa procházet obdobími, kdy pro vlastní prospěch a přežití musí být člověk člověku vlkem?