Už i mně se podařilo přes telekomunikace si vybavit jedno audiotextové číslo. A tak si myslím, že brzy v naší rodině pominou problémy s nedostatkem finančních prostředků, protože i já budu podnikat v oblasti poradenství a nabídce volných pracovních míst.
Co budu dělat? Dám si do vícero novin inzerát typu „Super práce, nabídky práce nebo hledáte práci? Pomůžeme Vám, máme dostatek zkušeností a volných míst doma i v zahraničí.“ Inzerát napíši velkým písmem, hodně barevně a někam do rohu malým a nečitelným zašmodrchám peněžní sazbu tak, aby se našlo několik osob, které ji přehlédnou nebo nepřečtou. Nedám tam 300 Kč za minutu hovoru tak, jako se to stalo mne, ale rovnou desetinásobek, to je 3 tisíce korun za minutu. A budu čekat s nějakým dotazníkem. On se někdo najde, kdo ze zoufalství vytočí i moje číslo a to bude ono. Budu mu klást všelijaké i nepodstatné otázky a budu to co nejdéle natahovat. Než se on vzpamatuje, uplyne několik minut a to já už budu mít vyděláno na celý měsíc. Potom budu už jen ležet na gauči a přepočítávat peníze. Předpokládám, že to denně vynese minimálně 50 tisíc korun. O doručení peněz se postarají telekomunikace a vůbec mi nebude vadit, když si i oni pár tisíc z toho výborného obchodu ponechají. Nebylo by ode mne přece férové, kdybych chtěl mít jen já takové výhody a nepodělil bych se o to se spolupracovníky. Vždyť já budu bohatý jen díky tomu, že mi dovolily tak jednoduše podnikat. A co zákon? Vládá i parlament takový postup schválili, na policii mi řekli, že je to jen má vina a dokonce mi doporučili podnikat stejným způsobem, takže jsem krytý ze všech stran. A telekomunikace? Ty přece nebudou proti, vždyť se jedná i o jejich džob. Také mě vůbec nebude zajímat, kde vezmou dotyční peníze na úhradu, oni si nějak poradí. Možná prodají starší auto nebo i garáž nebo možná nic a tak to vymohou exekutoři, takže dokonce zabezpečím práci i pro další občany.
Jediné, co mi trochu vrtá hlavou je, nemůže se stát něco podobného jako „na vojně“. Tam když někdo ukradl druhému maskáče nebo tankové čerňáky, protože je chtěl nějak zpeněžit, stalo něco podivného. Ten druhý potřeboval v něčem chodit a tak to ukradl dalšímu, další pak dalšímu až nakonec poslední tomu prvnímu, takže nakonec každý měl zase jen jeden kus a proto nebyl nikdo o nic bohatší jen prožil jedno zklamání, něco strachu a jedno opojení z ukradené věci. Bojím se proto, aby nebyli v této zemi podobní podnikatelé jako já.
Na závěr: Jsem rád, že jsem dostal potřebné požehnání jak od vlády, parlamentu i doporučení od policie, která mi bude krýt záda. Má to už jen jeden malý problém. Teď už musím přesvědčit jen vlastní svědomí o legálnosti a prospěšnosti takového podnikání. Z toho mám přímo panický strach, že budu muset bojovat s vlastním svědomím, abych byl úspěšný. Vždyť já jsem ještě ta stará, poctivá škola.
Dodatek: Myslím si, že takové praktiky nemají nic společného ani z kapitalismem, tu už děláme kroky zpět k nevolnictví a snad i otrokářství.