ekonomika

I když to vypadá tak, že my obyčejní lidé nemáme na průběh hospodářské krize žádný vliv, není to pravda. Velkým dílem ji sami ovlivňujeme. Jak? Hned se dozvíte.

Budu vycházet ze situace, která je na Slovensku. Za předpokladu, že bude povinné odvádět část ze své mzdy na spoření do důchodového věku, potom si všichni budou odkládat část ze své současné spotřeby do spotřeby, kterou zrealizují až někdy v budoucnosti. Pokud budeme předpokládat, že průměrná měsíční hrubá mzda je ve výši 16.670 korun, potom roční příjem činí 200 tisíc korun. Z této sumy pracovník odvádí mimo jiné i 9  % do důchodového fondu a stejně i podnikatel tam odvádí za něho takovou částku.  Každý rok se tak pracovníkovi uloží průměrně 36 tisíc korun. Pokud pracovník začne pracovat ve 20. letech a skončí v 60-ti odchodem do důchodu, teprve potom se mu uložené peníze začnou vracet. Budeme-li předpokládat, že průměrná délka života je 80 let, potom se peníze budou vracet v průměru 20 let. Nyní se podíváme na tabulku:

Z tabulky vyplývá, že v průměru, během 60-ti let,  bude mít každý pracovník na účtu 720 tisíc korun a to tak, že nejméně ve věku 20-ti a 80-ti let a nejvíce v 60-ti letech, kdy tam bude mít uloženo 1 milion 440 tisíc (to prosím bez úroků). Člověk nemá nic proti spoření, ale je třeba takové odkládání spotřeby vidět v širší souvislosti. Ne nadarmo se říká, že „když se řekne A, má se říci i B“. V tomto případě to platí dvojnásobně.

Předpokládejme, že v krejčovské dílně se vyrábí košile. Pokud jich krejčí ušije šest a dostane za ně mzdu, potom by si jich mohl koupit šest. (Nyní nepřihlížíme k tomu, že do ceny se ještě započítává zisk podnikatele a DPH.)  Jenomže z jeho mzdy se 18 % odvede, takže on si může pořídit přibližně jen 5 košil. Co s tou šestou? Na tu nejsou a dlouho nebudou peníze. Ta košile by se totiž měla vzít a odložit někam do skladu a po 30-ti letech vytáhnout a dát do prodeje, protože teprve v tuto dobu budou k dispozici peníze na nákup. Proč až po tolika letech? To je rozdíl mezi průměrnými lety doby spoření a vyplácení (70-40). Tak co si myslíte, bylo by to to nejlepší řešení při realizaci výrobků v obchodě? Určitě ne, to by byla přímo katastrofa, protože by se obrovské množství neprodaného zboží někde muselo hromadit. Když takovým způsobem rozmýšlí naši politici a ekonomové, nechme je a pojďme hledat lepší řešení. Určitě musí existovat, protože by světové hospodářství muselo už dávno zkolabovat. Světovou ekonomiku tak drží dočasně nad vodou druhá z možných variant a to poskytování úvěru malospotřebitelům.

Nyní si řekněme něco o úvěrech. Úvěry se poskytují z volně disponibilních finančních prostředků uložených v bankách. Ty si tam ukládají jak firmy, tak i občané. Ve všeobecnosti  se dá říci, že dočasně volné peněžní prostředky  firem, které právě neuvažují o větší investici, využívají jiné firmy na úvěrování svého investičního rozvoje. Naproti tomu volné finanční prostředky občanů se poskytují zase občanům. Dluhy státního rozpočtu se financují jak z jedněch, tak i druhých disponibilních finančních zdrojů. (Toto rozdělení prosím berte s rezervou, slouží jen k lepší  představivosti.)

Znovu se vrátíme k našim úsporám. Ty tedy budou v průměru, to je po dobu 60-ti let,  představovat 720 tisíc korun. Jenomže tyto úspory nemohou ležet ladem, proto si je někdo musí půjčit. Tím někým budeme tedy my – běžní malí spotřebitelé. To tedy znamená, že každý z nás by měl mít po dosažení dvaceti let stále, to je do dosažení věku 80-ti let, úvěr ve výši 720 tisíc korun nebo, což bude reálnější, vzít si úvěr dvojnásobný, to je 1.440 tisíc korun a ten splácet postupně tak, že poslední splátku uhradíme někdy kolem 80-ti let věku. Tedy žádné splacení během 20-ti let, jak jsme byli zvyklí, to bychom způsobili bankám velké problémy. Ti, kteří by si chtěli půjčit ve dvaceti letech a úvěr splatit v šedesáti letech při odchodu do důchodu, ti by si měli půjčit 2 miliony 160 tisíc korun.

Jak to tedy shrnout? Pokud nechceme sami podporovat hospodářskou, lépe řečeno spotřební krizi, musíme si, v případě současné výše ukládaných položek finančních prostředků do finančních společností, právě od nich půjčovat značně velké finanční částky, aby se uložené peníze znovu dostaly do oběhu a nakoupilo se za ně to, co bylo vyrobeno  a v čem jsou zahrnuty naše výrobní náklady. Bude dost podstatné, u koho ty peníze zůstanou nebo ku komu se při přerozdělování dostanou, ale v každém případě se musí u někoho objevit.

Pro tento způsob oběhu také hovoří, že:

–   v minulosti neexistovalo období, kdy by jen starší generace žily v nedůstojných životních podmínkách, protože je mladší generace nedokázaly uživit,

–   žijeme v době velkým hmotných přebytků,

–   významný anglický ekonom z 19. století, Thomas Malthus (1766-1834)  předpovídal, že pokud se obyvatelstvo bude rozmnožovat takovým tempem,  potom země nebude schopná lidstvo uživit. A jaká je skutečnost? Přesně obrácená, lidé si ztěžují, že produkují výrobky, které nemohou uplatnit na trhu a to nejen ze své zemědělské produkce, ale i jiné výroby a jsou velmi nespokojeni. Podobný problém má i průmyslová výroba, výroba stavebních hmot a značná část služeb.

Na závěr této úvahy jsem si ještě něco nechal. Každá správná pohádka má mít šťastný konec. Jenomže toto není pohádka, to je skutečnost. Takže na závěr jsem si schoval to nejhorší. Protože většina osob žije v manželském svazku, potom výše uvedené údaje o výši úvěru si musíme zdvojnásobit, neboť i náš partner si ukládá do důchodového věku. Pro běžnou rodinu se tak jedná o skutečně vysoké zadlužení, manželé by si ve 20-ti letech měli vzít úvěr kolem 4 milionů korun, při současné výši povinných úspor do důchodového věku, jinak bude stále více zboží ležet na skladech.

Je třeba také upozornit na jiný jev, který s tímto spořením vznikne. Zkušenosti nás naučily, že brutalita se mezi lidmi rozmáhá a to zvláště v souvislosti rychlých a vysokých příjmů. V dnešní době je běžné mít jen jedno dítě a když  bude mít určité problémy s uplatněním se v životě, bude se snažit získat nějaký další zdroj příjmů ať už na uspokojování svých potřeb nebo, a to je v dnešní době také dost běžné, na úhradu svých dluhů někde prohraných, propitých, prodrogovaných nebo jinak vzniklých. O čem bude takový člověk rozmýšlet, když jeho kamarád „měl to štěstí“, že mu rodiče brzy zemřeli a on po nich zdědil téměř 3 miliony korun? Nebude mít všelijaké myšlenky právě v souvislosti s penězi, které by v případě brzkého úmrtí jeho rodičů, mohly připadnout právě jemu? Jenomže jeho rodiče budou žít a tím i naděje na rychlé zbohatnutí bude klesat. Toto je třeba vidět jako vážný, především sociální důvod, který by mohl velmi negativně narušit už i tak často napjaté vztahy mezi mladší a starší generací. Tu totiž neplatí  podobnost s dědictvím nemovitostí; že mu jednou stejně připadne v plné hodnotě nebo dokonce na tom může v budoucnu i něco získat v důsledku nárůstu cen, v tomto případě o všechno přijde.