Založ si blog

Hledá se politik schopný podívat se pravdě do očí, nový spasitel, nejlépe monarcha nebo diktátor. Ekonomické paradoxy

Dlouho jsem přemýšlel, zda mám tento článek uveřejnit. Pak jsem si ale řekl, že jako potomci Husitů bychom měli udělat vše pro to, abychom pravdu nejen hlásali, ale pro ni i něco udělali, protože pravda a spravedlnost nakonec vždy zvítězí. Čím to bude dříve, tím lépe pro společnost i jednotlivce.

Naši političtí představitelé mnohé problémy buď nevidí nebo je nechtějí vidět, tak jim je, my dole, musíme připomenout a trochu je pošťouchnout, aby si pohnuli, protože to začíná nejen doutnat, ale někde i hořet. Také bych se úvodem chtěl omluvit všem čitatelům mých předcházejících článků, že jsem se nechal unést vývojem událostí a proto jsem v článcích používal termín „hospodářská krize výroby“. Tento pojem  nyní už považuji za nesprávný. Až dodatečně jsem pochopil, že se nejedná o krizi výroby, ale krizi vzniklou z omezené spotřeby. Důkaz je jednoduchý. Všechno, co jsou schopny vyrobit současné výrobní kapacity, není schopno lidstvo spotřebovat. Proto se omezuje  výroba a tím dochází k tomu, co nyní pociťujeme jako nepříjemné období – krize  spotřeby.

Všeobecně se ví,  že se světový vývoj  pohybuje v tzv. triádách – DADu. Nejprve se v zemi nastolí demokracie, ta časem přejde do anarchie a až je to už neúnosné, najde se zpravidla někdo, kdo zavede tvrdší režim – diktaturu, která zavede systém a udělá pořádek. Teprve potom přijde  ke slovu znovu demokracie. Vzorem evropské ekonomiky je americký systém, který je založen na maximální demokracii, prakticky je všechno dovoleno mimo toho, co zakazuje zákon. Vzniká proto otázka,  kam až se dostaly oba tyto ekonomické systémy ve své liberálnosti. Je to stále ještě demokracie nebo už převažuje anarchie?  A pokud je to už více anarchie, existuje ještě možnost vrátit se do demokracie a za jakých společenských obětí?

V současné době si žijeme nad poměry. Tato slova dost často vychází z úst našich politiků. Používají je přitom v souvislosti s kritikou na zadlužování se státu a na celkovou výši schodku státního rozpočtu. Výše schodku je sice děsivá,  ale důvodem „žití nad poměry“ je i jiná skutečnost. Stručně by se to dalo vyjádřit tímto paradoxem: Platí, že  „ti, co pracují, berou mzdu a mají zaměstnání“. Obráceně by tato rovnice měla také platit, ale neplatí.  Je platná jen v pozměněném stavu: „ti, co mají zaměstnání, berou mzdu, ale ne všichni pracují“. Tato druhá věta se vztahuje především na období posledních desítek let,  kdy často mezi zaměstnaným a nezaměstnaným je rozdíl jen v tom, že zatímco jeden surfuje po internetu doma zadarmo, druhý dělá totéž, ale za peníze firmy nebo státu nebo na pracovišti tráví čas jiným, společensky neefektivním způsobem.

Každý člověk, který dosáhne věku kolem padesáti let, bude tvrdit, že je krásný, ale už ne mladý. A tak nějak podobně je to i s naším hospodářstvím, je rozvinuté, ale výrobou už ne dominující. (Pod pojmem naše je v textu vždy myšleno vyspělých zemí.) Tím, že začaly vyrábět, ale i vyvážet i jiné země, došlo k prudkému ekonomickému rozvoji těchto zemí. Tím došlo k velkému nárůstu konkurence a v tomto souboji stále více prohráváme, protože naše finanční nároky jsou příliš vysoké v porovnání s finančními nároky pracovníků rozvíjejících se zemí. Nechceme si to připustit a chováme se stále jako fotbalové hvězdy, které zpyšněly talentem a omezily trénink a pak se diví, že jako  mužstvo prohrávají. Podstata současné neutěšené situace je tedy v tom, že si většina osob ve vyspělých zemích a tedy i u nás, žije nad poměry, což není myšleno z dlouhodobého společenského vývoje, ale nad poměry  v souvislosti s množstvím skutečné společensky prospěšné práce, kterou je možné uplatnit v zahraničí. Důsledkem tohoto stavu je značná společenská nestabilita jak uvnitř země, tak i k jejímu okolí. Řešení je možné najít v úpravě ceny práce, to je buď zvýšením mezd v méně rozvinutých zemích nebo snížením reálných příjmů v ekonomicky vyspělých oblastech. Vytvořené finanční zdroje by pak bylo možné využít  na finanční vykrývání jiných neočekávaných situací.

Tato ekonomická nevyváženost ceny práce způsobila firmám odbytové problémy, které bylo nutno nějakým způsobem řešit. Jak na tuto novou situaci reagovaly jednotlivé firmy? Bylo třeba dosáhnout nižší ceny a nemělo to být na úkor zisku. Vedení firem to v mnoha případech vyřešilo jednoduše,  rozhodlo zpevnit normy. Málo se o tom ví a ještě méně píše, ale na mnohých pracovištích to často nemá daleko od zneužívání lidské práce tak, jak je to možné vidět ve filmové komedii „Moderní doba“ s Charles Chaplinem v hlavní roli. Těmito opatřeními tak byli pracovníci na dělnických profesích donuceni k vyšší intenzitě práce, jinak řečeno, za stejné peníze musí nyní odvést více práce.

Předpokládejme, že toto byla přiměřená reakce firem, pokud se rozhodovaly mezi tím, zda firmu zavřít a přestěhovat se za levnější pracovní silou nebo tímto řešením. Zaměstnanci s takovým postupem museli souhlasit a odbory na taková opatření neměly možnost  reagovat. Tímto způsobem firmy sice dosáhly značných úspor, ale k výraznému poklesu celospolečenské nákladovosti nedošlo,  protože dělnických profesí je jen něco přes 10%. Většího významu by se dosáhlo jen tehdy, pokud by podobná opatření provedla i jiná pracoviště. Co proto udělala, jak se podílela na zvýšení efektivity práce? Odpověď, nijak. Pokud tedy nastala situace, kdy bylo třeba přehodnotit poměr práce a mezd, mělo se to vztahovat na všechny pracovní kategorie, pokud předpokládáme, že mzdy jsou výsledkem společenského zhodnocení práce. Zkuste ale zvýšit intenzitu práce na většině pracovišť ať už obchodních, finančních, kulturních, dopravě, státní správě nebo v samotném vedení výrobních firem. Nepodaří se vám to, protože to není možné. Takové opatření však bylo nevyhnutné.

Jaké by mělo být to nepopulární opatření jako důsledek „žití nad poměry“? Když ne zvýšením produktivity práce, potom reálná možnost byla jen ve zvýšení daně z příjmu a tyto zdroje by pak posloužily na financování stále se zvyšujícího počtu nezaměstnaných osob.  Proč je třeba takového opatření? Protože je nevyhnutné stabilizovat rodinné příjmy obyvatelstva tak, aby každá rodina byla schopná něco ze svých pravidelných příjmů ušetřit a mít tak i na výjimečné účely. V opačném případě se současné důsledky krize spotřeby nebudou řešit, ale jen prodlužovat. Už dávno jsme se stali společností sociální, která svým občanům dokáže zabezpečit různé životní situace jakými je nemoc, poškození majetku, autonehoda, stáří apod. Je však s podivem, že situaci, kdy člověk, ne vlastní vinou, přijde o práci, ještě vyřešit nedokážeme. Chtělo by to přitom tak málo, odvádět asi tolik, kolik hradíme v průměru za jedno naše motorové vozidlo. Víme přitom, že o práci přichází už dnes každý desátý občan, zatímco škodu na autě nebo k odcizení auta dojde u daleko menšího počtu. Ptám se proto, má cena auta pro člověka větší hodnotu než jeho život? Myslím, že odpověď je jasná, jen si tento život nedokážeme dostatečně dobře chránit.

Pokud se zvýší daně z příjmu, je možné, že se nějaká část obyvatelstva odstěhuje do zemí s nižšími daněmi. Jak nedošlo po otevření hranic k hromadnému úprku osob na Západ, tak se ani nemusíme obávat velkého odchodu úspěšných osob. Tam jim bude dobře do 60-ti let věku než je konkurence nebo vedení firmy připraví o práci. Potom budou žít 10 let jen ze svých úspor a teprve po dosažení 70-ti let dostanou důchod, kterého si však moc neužijí, protože se na jejich zdraví negativně podepsalo oněch strastiplných posledních 10 let bez příjmů. Jejich vnuci a možná už i děti, po špatných zkušenostech svých rodičů, budou hledat sociálně spravedlivější podmínky a budou se stěhovat zase zpátky do mateřské země svých rodičů. Vzpomínám si na článek o výborném švédském tenistovi Björnu Borgovi. Ten, aby utekl před vysokými švédskými daněmi, se usídlil v Monaku. Za několik let tam přišel o všechno, protože své peníze prohrál v hernách a na různých „prohrávacích automatech“. Nebylo by mu lépe v tom Švédsku?

Až si jednou ekonomové vezmou příklad z evropského fotbalu, kde vedení UEFA jednotlivým ligám přidělilo koeficienty kvality, aby se jak mužstva, tak i hráči mohli vhodně výkonnostně porovnávat, potom zjistíme, že podle množství a kvality skutečně odvedené práce je na tom vyspělý svět daleko hůře než vykazují oficiální statistiky podle HDP nebo jiných ukazatelů. Mít např. deset pracovníků v sázkové kanceláři s vysokými platy nebo deset pracovníků v automobilovém průmyslu s nízkými platy, to se prostě musí někde projevit. A když si uvědomíme, že v našich zemích na jednoho pracovníka ve výrobě pracují v rozvojových zemích alespoň tři při stejné produktivitě, nedivme se, že se naše obchodní situace zhoršuje, Nahromaděné problémy potom trh řeší nahodile a nekoordinovaně, jeden pracovník na úkor jiného, to je přemísťováním peněžních prostředků z jedné rodiny do druhé a to bez zjevného opodstatnění.

Že něco není ve vyspělých zemích v pořádku je vidět i podle toho, že stoupá cena zlata, jak jsem tento týden vyčetl v novinách. Může taková zpráva dobrého ekonoma překvapit? Ne. Hodnoty cenných papírů jsou nejisté, likvidita finančních prostředků na světových trzích je obrovská, do čeho proto mají banky vkládat své volné zdroje? No přece do zlata. A to si ještě občané nezačali ukládat peněžní prostředky na zvýšení příjmů v důchodovém věku. To bude teprve katastrofa. (Podrobně v článku: Jak se každý z nás podílí na této krizi?)

Přizpůsobit ve vyspělých zemích výši reálných mezd skutečné hodnotě pracovní síly, by se za současných podmínek mohlo podařit jen neomezenému vládci – monarchovi nebo v případě, že to v některé zemí sklouzne z demokracie až do anarchie, náhodnému diktátorovi jako za doby francouzské revoluce, Napoleonovi. Jednou z možností  ještě je,  že v takové velké a hlavně bohaté zemi jako jsou USA, by se něco podobného mohlo podařit prezidentu, protože ho jen stěží někdo odvolá z funkce i přes zavedení nepopulárního opatření.

Svého času jsem si položil otázku, co by se stalo, kdyby se najednou všem důchodcům přestaly vyplácet důchody. Někteří by sice asi zemřeli hlady, ale o většinu by se postaraly děti nebo jejich blízká rodina. Má proto platit, že na začátku 21. století, kdy v celém civilizovaném světě je nadbytek zboží, by se měl o každého desátého nezaměstnaného postarat někdo z jeho blízké rodiny nebo dokonce důchodce, který má zajištěný malý, ale pravidelný příjem? Není to na výsměch celé společnosti?

Při svých úvahách a výpočtech jsem si v minulosti dokázal, že jeden člověk je schopen uživit celý svět. (Prakticky to bude možné až někdy na konci třetího tisíciletí v době vysoké robotizace.) Na základě tohoto zjištění o neustálém snižování počtu pracujících na úkor nepracujících osob, nebylo problémem najít praktický a následně i matematický důkaz o tom, že zvyšování hranice odchodu do důchodu není potřebné.  (Kdo tomu nevěří, nechť si přečte článek „Je zvyšování hranice odchodu do důchodu potřebné? a dodatek k tomuto článku.)  Tímto poznáním jsem přišel k závěru určitého abstraktního chápání  ekonomie, který mě přesvědčil a doufám, že  jednou  přesvědčí i vás o tom,  že i některé hospodářské jevy se ve skutečnosti chovají jinak než by to předpokládala  odborná teorie.

Tak je možné pochopit i tento paradox. „Společnosti nejvíce pomůžeš, když se nebudeš pracovně dlouhodobě angažovat.“ Konkrétně tento princip už platí v zemědělství a mohlo by to platit i v některých Službách (pohostinství, čerpací stanice, lékárenská služba, autoškoly,  zprostředkovatelské agentury, autoprodejny, autoopravovny atd.), kde by mohly už i dnes vzniknout cechy, kterých jedním z cílů by bylo financovat osoby, které by se v této oblasti chtěly angažovat. Zájemcům o takové podnikání by řekly: „proboha už je nás dost, my vám raději budeme platit, jen nám nevytvářejte už další konkurenci.“ Jenomže na takovém postupu se nejsou schopni dohodnout, takže tuto funkci bude muset převzít stát.

Až tuto obyčejnou praktickou životní filozofii pochopí představitelé významných politických stran a  přizpůsobí svoji politiku tak, aby ne většina osob, nýbrž všichni mohli celý život žít v důstojných podmínkách, bude v Evropě zase relativně dobře. Není na tom nic složitého, jen si politici svými sliby nesmí kupovat většinu, ale politickými skutky sloužit všem. V opačném případě začnou nejen v Evropě, ale i jinde nepokoje,  asi se bude  zbojničit.

Chtěl bych také upozornit na skutečnost, že jedna z ekonomických teorií (monetarismus) viděla hlavní příčiny nerovnoměrného ekonomického vývoje (hospodářské cykly) v různorodosti státních zakázek. Jednou se stavěly především silnice, potom železnice, následně čističky, bytová výstavba apod. takže v poptávce docházelo ke značným výkyvům, což způsobovalo jak výrobním, tak i stavebním firmám problémy. V dnešní době, právě v souvislosti s nárůstem různých, často velmi prapodivných služeb, dochází k něčemu podobnému, ale tentokrát jsou postihnuti především jednotlivé rodiny. Ty často nevědí, kdo si na ně ještě vzpomene a pošle jim nějakou fakturu nebo účtenku. Tyto finanční nejistoty se tak promítají do  myšlení občanů, čehož důsledkem je pokles poptávky. Množství a konkurence současných Služeb dospěly do stavu tvrdého boje a staly se tak bezohledné nejen mezi sebou, ale i v boji o často bezbranného občana, kterého oberou i o ten zbytek, co mu ještě zůstal k životu.

Druhý ekonomický paradox

Skalica a Holíč jsou dvě menší města na Záhorí. V blízkosti jednoho se nachází menší kopec a v minulosti tam údajně stála městská šibenice. V jedné takové legendě se praví, že skaličtí zastupitelé jednou vyslali do Holíče své zástupce se žádostí o zapůjčení této šibenice. Vrátili se však s nepořízenou a vzkazem, že „tato šibenice je jen pro nás a pro naše děti“. Ano, je to jen vtip, ale uvádím ho z toho důvodu, abychom si uvědomili, že se někdy chováme podobně, aniž bychom se zamýšleli nad důsledky svého jednání.

Stále více mladých lidí studuje na vysokých školách a to především na právnických a ekonomických, které se rozrůstají jako „houby po dešti“.  Po ukončení studia si absolventi budou hledat zaměstnání v nějakých firmách, aby tam mohli pracovat za pevnou mzdu. Pokud si takové místo nenajdou, otevřou si vystudovaní právníci nejčastěji advokátní poradnu nebo budou pracovat jako exekutoři, studovaní ekonomové také manuálně pracovat nebudou a stále více jich proto bude pracovat s finančními prostředky ve finančním nebo pojišťovacím sektoru. A tak s přibývajícími počty takových absolventů a se zvyšující se vzdělaností, vznikne i jeden ze současných paradoxů – bude nás to stále více stát.  Budeme platit minimálně dvakrát. Nejprve někomu přispíval na studia a potom budeme různými okolnostmi přinuceni těmto studovaným osobám hradit vysoké poplatky za nimi poskytnuté služby. Čím jich bude více, tím budeme chudobnější. Přesně toto se stalo jednou z příčin krize v USA a potom i v jiných zemích. Stále totiž platí že, „každý bača si musí zabezpečit stádo tak, aby mu vlci nesežrali více ovcí než se mu za stejnou dobu narodí“.

Další navazující články z této oblasti najdete na stránkách:

http://lunga.blog.idnes.cz

Za dobrotu na žebrotu

30.08.2016

Tak nějak by se dala charakterizovat moje nová zkušenost z Poisťovnou Generali - Slovensko. Šetřil jsem si několik let na životním pojištění a našetřil jsem přes 3300 Euro. Po tom, co pojištění viac »

Fotbal – pořadí evropských klubů po sezoně 2010-2011

26.08.2011

Ten, kdo se trochu zajímá o fotbal ví, že jednotlivé kluby, pokud se losují do evropských soutěží, tak jsou nasazovány podle počtu bodů, které buď získaly účastí v evropských pohárech viac »

Náměty k přemýšlení pro logicky uvažující, ale ne pro dogmatiky

19.04.2011

Témata: Proč i při zvyšujících se průměrných mzdách se zvyšují počty rodin, které mají stále složitější podmínky na přežití? Proč je většina společnosti stále více nespokojená? viac »

Peňaženka, nezamestnanosť, hmotná núdza

V hmotnej núdzi bolo tento rok 3,35 % ľudí Slovákov

25.09.2017 09:23

Podiel ľudí v hmotnej núdzi na celkovom počte obyvateľov oproti koncu júla klesol o 0,13 percentuálneho bodu, medziročne išlo o pokles o 0,67 percentuálneho bodu.

AfD lídri

Najsilnejšou stranou sa v Sasku v parlamentných voľbách stala AfD

25.09.2017 09:15

Alternatíva pre Nemecko porazila CDU síce len o 0,1 percentuálneho bodu, ale je to symbolické víťazstvo.

Kurdi, Kurdistan, referendum

Čo prinesie referendum v Kurdistane?

25.09.2017 09:08

Národ roztrúsený v mnohých štátoch Blízkeho východu, ale aj po svete, dostane štát. Alebo ide o politický pokus zatlačiť na Bagdad?

USSK, U.S. Steel, železniarne, Košice

Košické oceliarne pre Číňanov zdraželi

25.09.2017 09:00

Košickým oceliarňam prudko stúpol zisk, čo môže zmeniť budúcnosť podniku. Hodnota oceliarní môže stúpnuť tak, že pre Číňanov budú príliš drahé.

janlunga

Hospodářská krize a vychodiska z ní

Štatistiky blogu

Počet článkov: 14
Celková čítanosť: 19067x
Priemerná čítanosť článkov: 1362x

Autor blogu

Kategórie

Odkazy